A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Slovinsko - Cestopisy

Slovinsko a Chorvatsko 2010

Před cestou jsem o nějakém Slovinsku neměl ani ponětí. I krátké seznámení však stačilo, abych jej zařadil mezi ty nejhezčí kousky Evropy. Kvůli vinicím, jak vystřiženým z Toskánska, Alpám, s klikatými silničkami na motorku, historii na každém kroku a spoustě přírodních zajímavostí, mezi kterými vedou krasové jeskyně. A komu se chce raději válet u moře, do Chorvatska je odsud jen kousek.

Den 1. - Cesta za majákem

Těch pár drobností, co se zapoměly naložit do doprovodného vozidla, dokonale vyplnilo oba nově nainstalované kurfy. Schránky Hepco Becker se po všech stránkách v budoucnu ukázaly jako skvělé a navíc i na extrémním XB dělají parádu. S palivovými zastávkami jsem v rámci zrychleného přesunu projel cípem Slovenska do rakouských rovin, zastavěných mohutnými ocelovými větrníky, jelikož na ekologicou energii tady slyší.

Poznámka: spoustu fotek k tomuto cestopisu naleznete v mé galerii na www.RadekFiala.com

Nenápadné lázeňské městečko Podersdorf na břehu jezera Neusiedler žije čilým turistickým ruchem. Ale ne všichni posedávají na vratkých kavárenských židličkách. Jezero i teď večer brázdí desítky kite-surfistů s pestrobarevnými draky. Zdejším divem pro objektivy hloučků výletníků je malý zděný maják, dřevěné molo lemované rytmicky seřazenými kůly, voda vlnící se v rázech větru a to všechno dohromady s nízko visícím sluncem kolem osmé večer. U mě nad trpělivým čekáním na fotografovo ideální světlo už vyhrává vidina odpočinku a než všichni sportovci vytáhnou z vody své surfy, vyrážím rovinatou krajinou do zapadajícího slunce, směrem na maďarské městečko Sopron.

Km: 420 Trasa: Brno, Bratislava, Podersdorf am See, Sopron

Den 2. - Cesta za vínem

Město Sopron tu stálo už za římanů, jen se jmenovalo trochu jinak a po ulicích se chodilo o čtyři metry níž. Lze se o tom přesvědčit v malém podzemním muzeu antiky, kde se projdete po skutečné historické dlažbě a opřete o sloup z původního sloupořadí. Od té doby bylo město opuštěno, osídleno Maďary, obsazeno cizími vojsky, pleněno a nakonec i spáleno, díky čemuž získalo svou dnešní barokní tvář. Po tahanicích o území se sousedním Rakouskem nakonec zůstalo Maďarům a přežilo bombardování i obsazení Rudou armádou. Po všech těch drsných časech je dnes staré město se spoustou vyvěšených maďarských vlajek příjemným místem k poznávacímu potloukání a obdivování opravených i chátrajících domků v úzkých uličkách.

Hlavní architektonické památky na mých cestách bývají občas z části smolně zakryté lešením či reklamou. Prvenství si v mých pamětech ovšem zapisuje ve všech průvodcích doporučované náměstí Fö Tér, které toho dne vykazovalo jisté známky ztráty existence. Lépe řečeno na jeho místě byla jáma, bagr, spousta dělníků a tu a tam do prostoru trčící potrubí. Důsledkem toho byl zapovězen vstup i do vyhlídkové, původně požádní věže, symbolu města.

Na cestě o kousek jižněji jsem nabýval dojmu filmové scenérie z Colorada. Silnice přede mnou se táhne za horizont v rovině delší, než oko dohlédne. Kolem občas přilepené vesnice s šedivými domy, neuklizenými dvorky, dosluhujícími Daciemi a překvapením strnulými domorodci. Raději rychle na slovinské hranice.

Odtud se rovnina mění na kopečky, sympatické zatáčky a malebné, pečlivě upravené vesničky s vůní právě posečené trávy. Absolutní kontrast na několika kilometrech. V takové krajině je na řece Mura k vidění jediný fungující mlýn vůbec, jehož vodní kolo plave na řece, ukotveno dlouhými lany. Síla přírody je pak za pravidelného vrzání a mocného skřípotu přenášena soustavou vyřezávaných ozubených kol a dlouhých řemenic do dřevěné budovy mlýna, kde si od starých mlynářů stále ještě můžete koupit čerstvě umletou mouku několika druhů.

Ubytován nedaleko, projížděl jsem se večer mezi místními vinicemi, které tu pokrývají každý alespoň trochu přístupný svah. Toskánsku podobná krajina protkaná tenkými silničkami či prašnými cestami okamžitě působí jako balzám na duši. Z úžasného lenošení kdesi na mezi mě probudil zvuk zastavujícího mopedu a vesničan, který se mi marně snažil nesrozumitelnou řečí a sérií gest cosi vyprávět. Bez úspěchu raději otočil prskolet zpátky z kopce. Angličtina tu příliš rozšířená nebude. Vesnice a městečka tu nejsou starobylá, ani přehnaně zajímavá pro turisty. Všechno se tu točí kolem vína, není tu nic navíc. A přesně tady, mezi řadami vinné révy, kopečky a silničkami se usíná nejlépe… Km: 704 Trasa: Sopron, Jeruzalem, Mala Nedelja

Den 3. - Cesta za jámou

Do starého města Ptuj je to pár zatáček. Okolní rovinatá krajina je poseta stále elegantními obcemi, až to všude vypadá jak v tuněném alpském prospektu víkendových výletů. Ptuj má hrad, který vypadá tak nějak příliš mírumilovně a nepřináší žádné zvláštní zážitky, nabízí alespoň výhled přes střechy starého města, řeku a kamsi do prvních kopců za údolí řeky Drávy. Starým městem pod ním se nepotlouká téměř nikdo. Historie osídlení sahá až do doby kamenné, takže historici si tu určitě přijdou na své. Na krajinkářské focení tu však není nic lepšího, než pohlednicový snímek hradu z druhého břehu řeky.

Na Celje je třeba se protáhnout horami a nebo přejet přes jednu z nich, silničkami na dva bicyklisty . Město samotné míjím a mířím na zbytky starého hradu. Z rozsáhlé to stavby zůstalo pár stojících fragmentů a zamčených budov, ale hlavně téměř letecký pohled na soutok řek Voglajna a Savinja a město mezi nimi. O kousek dál postává hlouček lehce oděných rytířů ze staré doby se stylově oděnými děvčaty, bavící malé návštěvníky. I když teď se zdá, že žádná velká show pro jediné tři přítomné návštěvníky hned tak nebude. Na vstupném se tu asi moc neutrží, zato k němu dostanete Euro slevu na dort a kafe ve stylové hradní kavárně.

Silnice na Bogenspeck je poměrně frekventovaná a nestkutečně protivná. Tedy spíš to šílené vedro při pomalé jízdě. Odsud dál je to konečně opět tak akorát zamotaný venkovský asfalt na svižnou jízdu bez ostatních účastníků provozu. Oddych na trase v městečku Zuzemberk lze spojit s prohlídkou místního hradu, z něhož na ulici hrozivě míří kanony. Od mladíka, co zde zdarma provádí, se dozvíte, že hrad byl dvaadvacetkrát bombardován kde kým, čemuž také odpovídá jeho rozbořený stav. Ještě že kvalitní a svižná silnice vydržela až do Postojné, takže jsem spokojeně ulehnul s pocitem dobře otrhané pneumatiky.

Km: 1017 Trasa: Ptuj, Celje, Bogenspeck, Zuzemberk, Postojna

Den 4. - Cesta přes hory

Slavnou Postojnou Jamu, jeskyni tak podivnou, že nemá obdoby, jsme toho rána kvůli pozdní otevírací době vynechali. Zato druhý nejznámnější tahák Slovinska, hrad Predjama, měl po ránu kouzlo liduprázdna. Bytelná stavba, vetknutá do obřího ústí jeskynního komplexu, byla za dávných časů celý rok bezvýsledně obléhána nepřítelem, zatímco hradní pán si druhým koncem tajné jeskyně chodil ven na třešně. Zabít se jej podařilo až zradou uplaceného služebnictva. To všechno se dozvíte z česky psané brožurky při procházce všemi komnatami, vyzdobenými figurínami v dobových oblecích.

Za chorvatské hranice vede trasa opět příjemnou kroucenou silnicí přes hory a doly. S pětikilometrovým předstihem mě tu problikává jediné protijedoucí auto, díky čemuž mě v obci Pezid ušetřilo vysvětlování té radosti ze života na cestách, se spoustou koníků pod sebou, policejní hlídce. Jelikož čtete motocestopis, kde nejde jen o památky, ale hlavně o cestu samotnou, musím doporučit serpentiny na Mali Lug (silnice D32), které mě dovedou znovu na Slovinské hranice.

Hned za Mali Lug se však vydejte dál na jih. Rozbitá cesta na východ, vedoucí lesem z prudkého kopce na hraniční přechod Brod na Kupi, je totiž zážitek i pro enduristy. Na přechodu, v podobě stavební buňky těsně u mostu s jedním celníkem, psacím strojem a černobílou televizí, na mě navíc koukali notně překvapeně. Přechod je tu pouze pro místní, ale celník nakonec zdlouhavě vystavuje lejstro ouřední v ceně 0,5E, se kterým projedu sborem celníků slovinských, dvacet kilometrů podél hranice, až k dalšímu přechodu, kde mi jej zase seberou. Dost se mi ulevilo, že mě neposlali lesem zase nahoru. Cítil jsem se jako o pár let zpátky v čase, nebo někde o pár set kilometrů na východě. Hraniční přechod Brod na Kupi

V horkém dni přicházela postupná krize z přehřátí v motorkářských hadrech. Úlevu nacházím ve stinném areálu Zeleni Vir. Za 15Kn tu lze absolvovat krátkou vycházku k parádnímu vodopádu a schladit se v padající vodní tříšti, či prozkoumat skalní soutězku k jeskyni, kde už byla zase až moc zima.

Dál na jih se cesta klikatí přes horský masiv nad Rijekou. Kolem silnice jsou v horách sem tam k vidění rozpadlé domky, zarostlé vysokou trávou, možná jako památky na nedávné válečné události. Na skvělé cestě byl otravný jen průjezd kouskem Opatje, sylem připomínající francouzskou riviéru kolem Nice, avšak poněkud ušmudlanější a šedivější. Ze zatáček nad městem je mezi stromy poprvé vidět moře. Evropa je vlastně docela malá. Zdá se mi, že každá cesta končí mořem příliš brzy…

Pohoří Učka můžete podjet placeným dálničním tunelem, nebo přešplhat po klikaté silnici. Přesně tady bylo XB jako doma a měkké hrany Dunlopky ubývaly s každou zatáčkou. Jen je třeba zbystřit v momentě, kdy černý asfalt přejde v šedivý a motorka si na hlaďonkém povrchu párkrát nepříjemně prohrábne. Dalším problémem byla vytrvale svítící kontrolka benzínu a neexistující čerpací stanice, o které zarputile mluví přítel Garmin. Co bylo horší, k dalším místům s palivem na aktuální trase neříkal vůbec nic a bylo tedy na čase propadnout zdravé panice. Stroj jsem nakonec dovedl na extrémně úsporný režim přes další serpentiny až do Pazinu. V nádrži zbývalo tak na objetí náměstí.

Na cílový Motovun už to byla hračka. Na první pohled město v italském stylu působí už svou polohou na špičce kopce nad míru romanticky. Místo prohlídky historických budov a obchůdků s cetkami však usedám hladově k večeři před hotelem Kaštel. Na kulturu bude čas zase ráno…

Km: 1325 Trasa: Postojna, Predjama, Prezid, Brod na Kupi, Zeleni Vir, Lokavsko jezero, Učka, Pazin, Motovun.

Den 5. - Cesta tam, kde to žije

Ráno patří bezcílnému bloumání většinou ještě spícím městem. Obchůdky ještě většinou zavřené, jen jeden z umělců se již připravoval na každodenní nával návštěvníků. Zajímavá jsou místní auta. Do úzkých uliček starobylé zástavby se hodí něco malého. Kupodivu tu bylo povícero Brouků, Fiátků i exotičtějších miniaturních vozítek.

Po ranním bloumání liduprázdným městem se vydávám nezáživnou cestou na Pulu. Stroj zanechávám před amfiteátrem, což je také široko daleko jediná viditelná zajímavost. Obří stavba, zanechána zde římany, ztratila většinu svého lesku pod rukama benátčanů, kteři si z něj udělali levný obchod se stavebninami. Ti ve městě postavili mimo jiné solidní pevnost nad přístavem, jež je dnes atrakcí, kde si každý turista udělá fotku s řadou narafičených kanonů. Za pár drobných vstupného lze obdivovat výstavu dokumentů, fotografií a modýlků námořnické tématiky, vztahující se patrně ke zdejšímu přístavu. Na dvoře jsou též vystaveny historické zbraně, evidentně z dob úplně jiných. Ze střechy pevnosti je rozhled jednak na město s dominantním amfiteátrem a do přístavu, na les ramen jeřábů. Na kraji města zkouším ještě prozkomat Fort Bourguignon, ale pouhé zabedněné obvodové zdi nejsou nic moc.

Na další pobřežní zastávce, ve městě Rovinj se setkávám s jediným majitelem Buellu za celou výpravu, přičemž předmětem obdivu jsou hlavně mé kufry. Zdejší přístav je plný rybářských lodí. Skoro všechny zde kotvené lodě jsou notně oprýskané a ošoupané používáním, až se zdá, že patří skutečným rybářům, starým a vrásčitým s ušmudlaným trikem a čepicí, tak jak si je představuji. A vypadá to daleko kouzelněji, než nablýskané parkoviště obřích jachet v Monaku. Lidí se tu potuluje pomálu, kavárničky zejí prázdnotou a ospalé kočky polehávají ve stínu, nevšímaje si kolem hopkajících holubů. Tady to bude „žít“ v létě. Všichni vyrazí k moři do Chorvatska, válet se u vody a nakupovat kraviny v městech na pobřeží. A přitom je to tu všechno jen nablýskaná promenáda pro turisty, kulisa jako v centru Severní Koreje, samé čínské suvenýry a špatné pizzerie.

Utíkám odsud zpátky do vnitrozemí, spravit si náladu do „městečka umělců“ jménem Grožnjan. Městečko je postavené na kraji jednoho z kopců, obklopené olivovníky a vinnou révou. Sedím na liduprázdném náměstíčku s výhledem na klesající slunce a je mi jasné, že tady v tom klidu o kreativní nápady není nouze. Tedy jen teď večer, když už zmizely všechny autobusy plné turistů. Ale někomu je potřeba to umění prodat. Když se projdete úzkými středověkými uličkami, narazíte na spoustu galerií, jimiž jsou téměř všechny zdejší domy. Už všechny ty ukazatele k nim mají své umělecké kouzlo. Na prodej je bezpočet sošek, obrázků nebo vyřezaných věcí. Teď večer už je většina zavřená, jen v jedné nacházím slečnu, kterak právě vyrábí další exponát. Bude to další hliněná věc, jejíž tvar pro mě zůstane záhadou. Holt umění. A japonci to koupí.

Motovun je odsud na dohled, ale ještě mnoho serpentin těmi nejmenšími silničkami, o kterých se navigaci ani nezdálo. Ale ztratit se tu nedá, stačí se rozhlédnout a podle siluet městeček na špicích kopců určit ten správný směr.

Km: 1555 Trasa: Motovun, Pazin, Pula, Rovinj, Grožnjan, Oprtalj, Motovun.

Den 6. - Cesta odpočinková

Časně z rána jsem čistě z lenosti vzdal plánovaný výlet do Bosny a trofej v podobě vlajky na kufru vyměnil za odpočinkový den. V průvodci zmiňované blízké městečko Oprtalj nepůsobí vůbec romanticky opuštěně, leč spíše ledabyle zchátralé. Prastaré kamenné domy postrádají mnohdy celé stěny, tu a tam je chybějícími dveřmi vidět lešenářskou trubkou podepřený zhroucený strop. Nic pro delší průzkum.

Nedaleké nejmenší město na světě – Hum - má celých osmnáct stálých obyvatel a nebýt turistů, jejichž autobusy se sem hrnou už v časném dopoledni, je to malebný kousek zachovalé historie. Můžete si zde dokonce pronajmout apartmán v mrňavém domku s krásným výhledem, nebo zakoupit nějaké dobroty, třeba víno z nedalekých vinic, v jediném zdejším obchůdku.

Čistě pro radost vyrážím znova do serpentin přes Učku, s odbočkou na vrchol Vojak. Z malé kamenné rozhledny ve výšce 1400 metrů je neomezený výhled na všechny strany. Na severu na high-tech vojenský radar jen pár desítek metrů vzdálený, na východ do přístavu Rijeka a přilehlé ostrovy, na jih přes mořský horizont a na západě přes velkou rovinu na hory a do krajiny nikoli citlivě zasazenou dálnici, protínající kopec pode mnou. Projíždím serpentinami dolů do Rijeky párkrát tam a zpátky a nakonec si na večer zajedu odpočinout zase k umělcům, na malebné a klidné náměstíčko Grožnjanu svýhledem do údolí, jež je ve večerním světle ideálním místem na úvahy o nekonečné lehkosti cestovatelského bytí…

Km: 1803 Trasa: Motovun, Oprtalj, Vojak, Rijeka, Grožnjan, Motovun.

Den 7. - Cesta zpátky do Evropy

Čas opustit Motovun a vydat se pomalu k severu. Příště určitě ne přes lokální hraniční předchod na silnici 626 na obec Brezovica. Pohraničníka sice zajímalo všechno o mém XB, ale pustit mě nehodlal. Do „hvězdičkované Evropy“ to bylo deset metrů mezi dvěma závorami, ale byl jsem odeslán kamsi zpátky na oficiální hraniční přechod. Vydal jsem se zkratkou doporučenou několika posunky, projel vesnici, našel odbočku vlevo, vnořil se do lesů a když se cesta dělila na dvě úplně stejné miniaturní asfaltky, vzpoměl jsem si na pohraničníka, kterak simuloval motocyklistu padajícího na hubu přes řídítka a zvolil cestu z šíleného kopce. Ani navigace se nemohla rozhodnout, kudy jsem se to přes obří bílou plochu vydal, avšak do Slovinska jsem úspěšně přejel u Marsici, pěkně po široké, oficiální mezinárodní silnici.

Než opustíme Chorvatsko, řekněme si něco o dopravních poznatcích: Rysem chorvatské dopravy je přemíra značek. Chorvati jsou asi nejhloupější řidiči, protože úplně na všechno je tu dopravní značka a není tak potřeba vůbec přemýšlet. Jakákoli událost na silnici je obvykle řešena snížením rychlosti třeba na čtyřicítku. Typicky na pětikilometrovém rovném úseku, to je jedno. Což v praxi nedodržuje ovšem vůbec nikdo. Alespoň padesátka je v zatáčce, před křižovatkou, v lese, mezi vesnicemi deset kilometrů daleko od sebe. Důvod se vždycky najde. Každá významnější zatáčka má navíc svou značku o tom, že je tam zatáčka. A každé místo, kde by nenapadlo předjíždět ani úplné střelce, má svůj zákaz předjíždění. Třeba v pravé zatáčce v hlubokých lesích, na úseku deseti metrů, kde je zřejmě namířena výhradně proti motorkám nad sto koní. Na druhou stranu jsem za celý chorvatský výlet potkal jedno policejní auto u hranic, jinak vůbec nic.

Od hranic se všechno změnilo. Ideální, zábavně kroucená silnice, i ta tráva kolem vypadala o něco zelenější a méně vyprahlá. Nedaleko hranic navštěvuji průvodci vychvalovaný kostelík v obci Hrastovlje. Zajímavé je na něm jenom to, že je obehnán zdí tak vysokou, že ji převyšuje jen věžička a nedá se tak kloudně vyfotit. Nedařilo se ani na Gradu Socerb, který sice skutečně nabízel výhled přes širou pláň až na moře, ale v rozporu s otevíracími hodinami byl pro turistu zcela nedobytný.

Úspěch přišel až se Skocjanskými jeskyněmi. UNESCO chráněná památka je vskutku ohromující a z fotky se nedá dost dobře pochopit rozměr, jaký vnitřní prostory představují. Nejprve obdivujete krápníky ve tvaru stromu či krokodýla, ale teprve v největší části jeskyní, kdy řeka teče někde sto metrů pod vámi, zůstanete stát s otevřenou pusou. Na procházku to rozhodně není při záplavách, kdy voda stoupne i o 160 metrů výš. Škoda, že se tu nesmí fotit.

Cestou na sever můžete také vynechat městečko Stanjel. Proklamovaný středověk tu poněkud ruší tvorba novodobých kutilů, a tak scenérii kamenných budov doplňují rezivějící plechová garážová vrata nebo plastové hračky, poházené kolem domků. A nikde ani noha. Zajímavá je tu jen nádherná úzká silnice, která sem vede skrz vinice, přes četné kopečky a mnoha zatáčkami, tak akorát pro navození pocitu obloučků při sjezdovém lyžování. A ta pokračuje dál na Vipavu, kraj červeného vína, a na sever podél řeky Soča. Radost motorkáře z asfaltové dokonalosti, doplněné o pěknou krajinnou podívanou tu nezná mezí. Poslední hodina cesty před Bohinjským jezerem už šplná přes horský masiv venkovskými silničkami s všudypřítomnými výhledy, jež opět vybízejí k válení se na loukách a nerušenému odpočívání.

Km: 2087 Trasa: Marsici, Hrastovlje, Grad Socerb, Skocjan, Stanjel, Vipava, Bohinjsko jezero.

Den 8. - Cesta kolem Triglavu

Dnes výchozí a cílový Ribcev Laz je příjemné městečko na břehu Bohinjského jezera, živé výhradně z turistů a v rámci ozdravení duše tu nechytnete ani signál wi-fi. O kousek severněji jest známé jezero Bled, s ostrovním kostelíkem, jenž je námětem všech pohlednicových fotografií. Abyste ho uviděli v té správné perspektivě, musíte investovat 7E do vstupného na Bledskij Grad, který kromě výhledu na jezero a výpravy japonských truistů nenabízí nic moc k vidění.

V horkém dni je daleko lepší navštívit soutěsku Vintgar. Čeká vás 1,6 kilometru dlouhá procházka po visutých lávkách mezi skalami, povětšinou trasy nad nádherně čistou řekou s mnoha malými a jedním pořádným vodopádem na konci.

Nejblíže Triglavu se dostanete přejezdem přes Pass Vršič (1611m), kam je příšerná, místy kostkami dlážděná cesta ze severní strany a příjemná asfaltka zase dolů na jih. V nejvyšším bodě si konkurují dvě chaloupky se suvenýry a kupodivu se tu můžete i do libosti koulovat špinavým sněhem.

Po úspěšném okruhu kolem Triglavu, zpátky u Bohinjského jezera doporučuji krátkou relaxační procházku. Vyfoťte siluetu kamzíka při západu slunce, určitě nějakého najdete, nebo stovky pstruhů, čekajících pod mostem na kousek chleba, či kachny, které souboj o něj většinou s přehledem vyhrávají.

Slovinský dopravní poznatek: Slovinci mají často před křižovatkami též sníženou rychlost, i když jen na 60. Zajímavá je častá značka padajícího bikera, která tak nechtěně upozorňuje na úsek, který si na motorce náležitě užijete a patrně tu pojedete pekelně rychle. Polici jsem nezaregistroval za celou cestu vůbec žádnou. Krásná to země.

Km: 2294 Trasa: Ribcev Laz, Bled, Kranjska Gora, Pass Vršič, Kobarid, Ribcev Laz.

Den 9. - Cesta kolem světa

Ráno nás probudilo dupání a všemožné zvučení, které vydává takové průměrně nespokojené stádo krav, hnané přes město.

V cestě na sever překážela objížďka v Kobaridu. Omylem jsem se vydal po silničkách až kamsi do Itálie a objížděl tak horský masiv Montemaggiore po sedmdesáti kilometrech klikatých silnic až přes město Vedronza. Jižní část za mnoho nestála, spíš jsem si dával pozor, abych se na úzkou silničku vešel, protože v hustých lesích by mě nemusel třeba týden nikdo najít. Zato severní část neplánovaného výletu vedla špičkovou silnicí přes Passo Tanamea. Pevnost Kluže stojí dodnes v téměř nezměněné podobě na místě, ze kterého je nejsnazší kontrolovat strategickou cestu ze sočské pánve do Korutan. Uvnitř je k vidění spousta dobových fotek a povídání, vysvětlující historii válkami unaveného místa. Cesta do Itálie je lemována ještě dalšími kamennými pevnostmi, ovšem spíše ve stavu travou zarostlých zřícenin.

Zajímavou zastávkou, pro příznivce vojenské techniky, je určitě Bunkermuseum Wurzenpass. Pevnostní muzeum vzniklo z původního opevnění na hranicích Rakouska, kde ještě do devadesátých let sloužila posádka 250 mužů. Dnes se tu můžete protáhnout vybetonovanými zákopy, osahat sbírku zbraní od malých kanónů až po věže z tanků Centurion s kanónem ráže 10,5 centimetrů. K vidění je i celý tank a další kanóny.

Poslední zajímavostí dne byl Minimundus v Klagenfurtu, což je rozsáhlý areál, kde za pár hodin obejdete celý svět. Respektive ty nejznámnější památky ze spousty zemí. Obdivovat tak můžete čínskou zeď, projít se pod Eifelovkou, sledovat parní vláčky, jimž se kouří z komína nebo zkoumat mechanismy různých pohyblivých modelů. Jak je důležité čísti popisky nepochopili němečtí turisté, kteří jediného zástupce Česka – Staroměstskou radnici - ukazovali svým potomkům jako Pražský hrad.

Km: 2682 Trasa: Ribcev Laz, Kobarid, Vedronza, Fort Hermann, Fort Predel, Podkoren, Klagenfurt, Obertauern

Den 10. - Cesta do garáží

Ráno protáhnu Bullíka posledními horskými úseky přes zbytek Rakouska jsem zase zpátky v Česku. Stánkaři, tržnice, milion hnusně barevných cedulí, předhánějící se o výši slevy na cokoli, všeobecný bordel. Ten kontrast mě při cestě domů zamrzí vždycky nejvíc. Je čas se těšit na další cestu…

Inspirativní FOTOGALERIE k tomuto cestopisu je ke shlédnutí na www.RadekFiala.com

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@