Slovinština je slovanský jazyk spadající do jihoslovanské větve společně s chorvatštinou, srbštinou, bosenštinou, makedonštinou a bulharštinou. Řada slovíček je tedy skutečně stejná nebo podobná, i v mluvnici se dá vysledovat mnoho styčných bodů. Ovšem pozor na takzvanou homonimii, tedy na to, že některá slova sice znějí stejně (platí i o podobnostech s češtinou!), ale význam může být i diametrálně odlišný! Nespoléhejte se tedy jen na svou jazykovou vynalézavost, některé dedukce by se vám mohly zle nevyplatit… O slovinštině, Výslovnost, Užitečné fráze.

O slovinštině

Tak například „Kaditi prepovedano“ znamená, že v daném prostoru nesmíte kouřit, a ne to, co by vás možná na první pohled napadlo. Také svinčnik neznamená třeba nepořádek nebo něco podobného, ale propisku. Pro našince je slovinština většinou daleko srozumitelnější napsaná než mluvená. To je zapříčiněno slovinským přízvukem, který je pohyblivý a většinou spíše na konci slova. Také samohlásky jsou trochu jiné kvality při vyslovování. V hovorovém jazyce navíc plno samohlásek zůstává vůbec nevysloveno. Pokud jste pochytili nějaké výrazy ze srbštiny nebo chorvatštiny, a vyzkoušíte to na Slovince, tak úplně je tím nepoctíte. Slovinština a chorvatština, respektive srbština, si nejsou tak blízké jako třeba čeština a slovenština. Mladí Slovinci, kteří se už srbochorvatštinu nemuseli učit ve školách, mají dokonce pocit, že srbština, repektive chorvatština, jsou bližší češtině než jejich mateřskému jazyku.

Výslovnost

Většina výslovnostních pravidel je na stejném principu jako v českém jazyce. Jen po „i“ se nikdy nečte předcházející souhláska měkce. Například slovo „kaditi“ se vyslovuje [kadyty], nikdy ne [kaďiťi]! Také samohláska „e“ neměkčí předcházející souhlásku, jak je tomu třeba v ruštině. Například slovo „nekoliko“ (několik) se čte tvrdě, [nekoliko] a ne [několiko], jak by možná ruštináře lákalo.

Slovinština nezná ypsilon, „y“, existuje pro ni jen měkké „i“. To Čecha většinou ze začátku tahá za oči, třeba ve slově „miš“, což skutečně znamená myš.

Dalším specifikem je to, že neexistuje „ch“, jen „h“, které se bez výjimek čte jako ch! Tak třeba „juha“ přečteme jako [jucha] (a ne [juha], jak máme ve zvyku)! Vaší žádosti o polévku (juha znamená polévka) by nemuselo být rozuměno, tudíž ani vyhověno a vy byste mohli zůstat buď o hladu, nebo minimálně ochuzeni o nějaký zajímavý kulinářský zážitek… Celkově problematicky si slovinština, alespoň z pohledu nezávislého cizojazyčného pozorovatele, poradila se souhláskami „l“ a „v“. Tyto se vyslovují zcela různě v závislosti na okolí, v němž se vyskytují. Na konci slova vyslovujeme „l“ i „v“ jako [u]. Obouretné. ještě blíže té výslovnosti by bylo anglické [w]. Nebo by se to dalo přirovnat také k polskému trvdému „ł“. Pro ilustraci si předvedeme na slovíčku „kakav“ (znamená kakao), které přečteme [kakau]. Příkladů s „l“ na konci je nepočítaně, neboť v minulém čase je významové sloveso v mužském rodě stejně jako v češtině zakončeno na „l“. Uveďme ku příkladu slovesné spojení „vedel sem“ (v překladu viděl jsem), které správně přečteme jako [videu sem]. Až na určité výjimky můžeme takto vyslovovat oba grafémy i před souhláskami. Slova „avto“, „evro“ (v češtině auto, euro) již tedy snadno vyslovíme správně jako [auto] a [euro]. Užitečné slůvko „pepelnik“ (popelník) má správně znít [pepeunik]. Také „v“ na začátku slov, po kterém následuje neznělá souhláska (v+s, v+p, …) se vyslovuje spíše jako to anglické [w]. Za příklad nám poslouží slovíčko „vse“ (vše, všechno) a slovíčko „vpliv“ (vliv). První z dvojice slov zazní tedy pro české ouško poněkud prazvláštně jako [wse], druhé pak takto: [wpliu].

Užitečné fráze

———————

———————

———————

Maribor Univerza

Anton Martin Slomšek

The Dom

Statua

The Dom